Benny Greka Nova
Toy pudlík Isabell
Narodil jsem se 20. listopadu 2007 v Praze.
Na mé páníčky jsem čekal poněkud dlouho. Mí páníčkové si pro mě přijeli, až když mi byly čtyři měsíce. Pořídili si mě hlavně proto, abych mohl být s Marcellem, jak už se o tom sám rozpovídal. Za to jsem byl rád, protože jsem nechtěl být sám.
I když jsem u mé chovatelky byl čtyři měsíce, těšil jsem se na nový domov a nové páníčky. Jsem totiž strašně zvědavý.
Když už jsem byl u mých nových lidí, takjsem kještě musel najít cestu. První pes, který tam byl, byl totiž Marcello. A tak jsem nevěděl, co si můžu dovolit. Nejdříve jsem přilnul k osobě, která se mnou byla nejvíc doma – Járovi. Toho si pořád hlídám. Jakmile odchází, hned nastražím uši, kam jde. Bere mě a Marcella také na projížďky autem, které oba dva strašně milujeme. Teď si stavím cestičku i ké paničce Jiřce a Járové přítelkyni Lucce. Ty jsou také strašně hodní a moc rád se smazlím.
Jinak jsem strááášný spáč. Pokaždé si vymyslím nějakou zajímavou polohu, nejraději mám klubíčko, a spinkám i půl dne a večer můžu znovu a miluji žvýkání kostiček. Kousáním různých kostiček se zabavím klidně po celý den, hlavně, že je ta kostička dobrá :o) Když byl ještě Marcello sám, tak se kostiček skoro ani nedotkl, ale jakmile jsem přišel já a ukázal mu, že mi moc chutnají, začal je také kousat, přeci mi je všechny nenechá :o)
Jakmile někdo přijde a já ho chci pozdravit, musím si pokaždé vzít nějakou hračku do tlamičky, pak teprve skáču a vrtím ocáskem :o)
Miluji kočky. Hlavně Mourka, ten je napůl domácí a občas s námi spí přes den na gauči. Nechává se ode mě všelijak tahat. Jsme spolu od malička. On byl ještě malé koťátko, když jsem ho začal tahat od jeho mamky k nám domů. Vzal jsem ho do tlamičky za krk, jak to dělá jeho máma, abych mu neublížil a z jeho boudičky jsem si ho donesl párkrát domů, aby byl se mnou. Od té doby jsme velcí přátelé. Jakmile jdou páníčkové krmit Mourka, tak jdu s nimi. Nejdřív ho pozdravím jemným kousáním a pak se jdu podívat do misek, co dostal dobrého, většinou mu to i ochutnám (co kdyby dostal něco lepšího než já).
Oproti Marcellovi mám ale naštěstí tužší kořínek. Marcello je náš „cíťa“, zatímco já jsem statečnější :o)
Když byl Marcello na operaci, tak jsem byl moc neklidný a hledal jsem ho všude možně. Naštěstí ta operace netrvala dlouho. Ještě jsme v čekárně čekali, až ho probudí a pak už byl konečně s námi. Byl v pořádku jen rozespalý a obvázaný . Druhý den už jsme si spolu už trošku hráli.
Nevím, co bych dělal, kdybych Marcella a mojí rodinku neměl :o)